Što imaju zajedničko Platon i zubar koji djeluje u blizini Titove špilje na otoku Visu?
Kakve su mogućnosti da se rodi umjetnik i kako on možda umire?
Što o umjetnosti kaže bivši rektor likovne akademije i ravnatelj Narodne galerije u Pragu Milan Knížák u predvečerje ovogodišnjeg Uskrsa?
Piše: Jan Suk
„Chci jen říkat to, co si myslím, a nepředstírat.“
Milan Knížák
V roce 2006 jsem napsal do časopisu Umělec článek „Zrození umělce,“ tak trochu o outsider artu, a zejména o Henry Dargerovi a tak trochu i Milanu Knížákovi. Tento článek bych chtěl věnovat posledně jmenovanému, který je přes svůj věk a nemoc ve výborné formě, jak říkáme my anglisté, still alive and kicking.
Minulý týden (tedy poslední předvelikonoční týden roku 2024) jsme spolu s manželkou navštívili Milana Knižáka u něj doma. Při rozhovoru točícího se okolo současného výtvarného a performativního umění jsme se ho zeptali, co by nám doporučil za kulturní zážitek v Praze. Profesor na to bystře odpověděl, „nic, mně umění vůbec nezajímá.“
Tato replika mne inspirovala k zamyšlení: vlastně bych se tímto chtěl dopídit, a navázat na svůj prastarý a výše uvedený článek, jehož hlavní výzkumnou otázkou bylo, kdy se člověk stává umělcem; dnes bych se rád dopídil, opakuji, kdy člověk umělcem přestává být. V původním článku docházím k jakýmsi několika definicím a momentům kdy se umělec rodí. Na příkladu Henryho Dargera je pro outsider art klíčový moment jakéhosi vnitřního pnutí, které se stává motorem v tvorbě člověka.1 V současném článku, který lehce reaguj na glosu profesora Knížáka výše je moment, anebo procitnuté/uvědomění si, že umělcem přestal být. Trochu se obávám, že na nalezení odvoděni na tuto otázku nebude stačit jen článek jeden. Proto prosím, milý čtenáři, pojmi tento úvod jako úvod k úvodu do této těžko uchopitelné problematiky. Trajektorie mého argumentu bude totiž následovat metodologii tance, s mnoha příklady, vysvětlím hned. Teď právě překládám knihu Jonase Mekase nazvanou Scrapbook of the Sixties.2 Jedná se o jednu z naprosto klíčových knih objímající nezbouratelnou kulturní revoluci 60.let zejména v kontextu avantgardních hnutí a pnutí v USA. Kniha je psána formou deníkových výkřiků a rozhovorů, čímž oplývá neskutečnou autenticitou. V jedné z kapitol, mimo jiné, opakovatelně Mekas, jakožto průkopník druhé a filmové avantgardy hovoří o novém chápání práce kamery ve filmu, práci jakožto pohyb, který do jisté míry vychází z tance. Mekas rozumí pohybu kamery, lépe řečeno režisérovo propojení kamery a okolního světa:
„16mm & 8mm kamery se staly prodloužením našich prstů a pohybují se v rytmu našich srdcí, v proudu & rytmu našich emocí a snad i duší. Jsou prodloužením našeho těla, které se pohybuje, tančí. Cokoli člověk vyjadřuje tancem, jakákoli část jeho bytosti – jakákoli jeho částečka, z této podstaty – se přenáší do filmu prostřednictvím filmové kamery, která tančí jako prodloužení našich prstů – která je naším tělem, která je našimi emocemi, která je naší myslí, která je naší intuicí, která je naší duší.“3
Mekas tak jednoznačně formuluje to, že taneční kvality filmu přicházejí skrze duši režiséra a kameramana, teprve v druhé řadě skrze herce či téma. Mekas dále vyjadřuje syntézu imanentní mezioborovosti & propojení: „Nechť je kamera láskyplným nástrojem, kino láskyplným bratrem či sestrou k staršímu umění, tanci.“ Tedy po zbytek tohoto článku plánuji pokračovat v obdobnému přístupu, z rádoby a tak trochu jakoby tanečné kroužit a intuitivně se blížit a zároveň oddalovat tématu, kde na jedné straně vynáším myšlenky a ilustruji příklady, abych se od nich vzápětí vzdálil…
Smrt umělce, tedy se ptám, hmm. Fridrich Nietzsche, ve svém pravděpodobně nejslavnějším citátu hlásá, že bůh je mrtev a jsme to my, kdo ho zabili.4 Jojo, můžeme za to my. Nietzsche však také tvrdí ve svém méně známém a mém daleko oblíbenějším citátu, který mne přenáší zpět to 60. let, je že v sobě musíme mít stále chaos, „ to give birth to a dancing star.“ Tímto prohlášením německý filosof naznačuje, že tvořivost a nové možnosti mohou vzniknout díky přijetí chaosu a složitosti v sobě samém. Tato myšlenka odráží koncept, že z nepořádku a zmatku může vzniknout něco krásného, transformujícího a transformativního. Nietzsche možná obhajuje přijetí vnitřních rozporů a bojů jako nezbytnou součást osobního růstu a vytvoření něčeho pozoruhodného. Já to však vidím opět jako paralelu a obhajobu nespoutanosti šedesátých let, i taneční kameru/metodologie Mekase a mého argumentu.
Vrátím-li se naposledy k Nietzschemu (i ke své výzkumné otázce), který je hluboce propojen s radikalizací umění a vzniku první avantgardy na začátku 20.století, je to právě modernismus (a jeho chápaní autora jako naprosto nepotřebného k porozumění díla) ruku v ruce s mladším sourozencem, postmodernou a známou statí Ronalda Barthese „Smrt autora.“5 Autor je v Barthesově pojetí pouze prostředníkem, který zprostředkovává nějaký příběh, stává se zapisovatelem (tzv. skriptorem). To znamená, že autor příběh už nevytváří, ale pouze jej zaznamenává. Běžné pojetí slova „autor“ jej považuje za moderní postavu, kterou vytvořila společnost. Z toho důvodu považuje současné zaměření literatury na jeho osobu za tyranské a nevidí důvod, proč by se literární věda měla zaměřovat na autorovu osobnost, jeho historii, záliby a neřesti. A natož umělce obecně; totální nezájem!
Jak již níže naznačuji, Barthes hlásá smrt autora, a jediné, co je nejdůležitější je to, co prožívá čtenář, konzument, divák, recipient. Zde se musím kratičce zastavit u své knihy, kterou jsem napsal o experimentálním divadlem a mluví právě o tom, že experimentální divadlo má lepší tendence k tomu, rozrezonovat divákovo nitro, protože na rozdíl třebas od klasických děl, které pracují s adaptacemi, transcendentální, tedy mim o samotný divadelní soubor, mají tendenci diváka přesahovat.6 Divadlo, které je tvořeno zevnitř, niterně, autorsky, tedy imanentně, mám tendenci nikoli nás přesahovat, ale rezonovat naším nitrem. Teď jsem to příšerně zjednodušil, ale o něčem takovém tam mluvím. Je to jako když jdete k zubaři.
Většinou ten zážitek u zubaře rezonuje vevnitř dost, že? Ve svém starém článku hovořím o zubaři z Visu, který tvoří podobně pokřivené jako outsider umělec Henry Darger: „Na zahradě a na plotě kolem svého domu vystavuje podobné archetypy ponížených dětí – převážně děvčátek. Obrazy mučení a utrpení, často spojované s postavou zubaře, ztělesňují stovky nahých panenek spálených slunečným zářením, vytrhané zuby v zavařovacích sklenicích zabudovanými v plotě, rakety a nábojnice z nedávné války, injekce, kapačky, hlavičky panenek s vypíchanýma očima. Interiér jeho domu skýtá obdobně familiérní symboly bolestného umírání. Takže pokud si chcete nechat umělecky vytrhnout zub.“
Minulý týden jsme navštívil svého zubaře, zub mi ale netrhal. Ten můj má do toho chorvatského naštěstí poměrně daleko. V krátkém předzákrokovém ice-breaking rozhovoru mi sdělil, že teď, až když už je mu kolem 60 let, začal konečně číst a chápat staré antické myslitele a jejich texty. Z mého pohledu tak zmoudřel. Já sám staré myslitele moc nečtu, ale fascinuje mne třebas Platónova alegorie jeskyně, která podle mně funguje, bezvadně, a co víc, je pořad stejně aktuální, ne-li aktuálnější.
Platónovo podobenství o jeskyni je staré bezmála dva a půl tisíce let, svou jasnozřivostí však omračuje dodnes. Jak dobře známo, bezmála dva a půl tisíce let starý příběh vězňů v jeskyni líčí, jak oni nevědoucí sledují stínohru na zdi, ve které se jim promítá dění z vnějšího světa. Nemají ponětí, že nějaký svět mimo existuje, stínohra je pro ně jedinou a celkovou realitou. Jednomu z nich se však podaří uniknout ven. Spatří sluneční svit, lidi, zvířata, věci, města, krajinu, veškerý svět tam mimo. Vrátí se ke svým druhům a začne jim vyprávět, že jejich černobílé obrázky na zdi jsou jen chabý a velmi neúplný obraz; že vnější svět je velký, složitý a barevný. Ale co ne nestane?!
Vězni totiž neočekávanou zvěst odmítnou. Navrátivší se uprchlík nemluví rozumně. Viděl věci, na které mu nestačí slova. Působí zmateně. Po čase stráveném na slunci se už jeho oči nedokážou přizpůsobit temnotě. Klopýtá a naráží do věcí, atp. Závěr je zřejmý: oslepl a zešílel. Je třeba zkrátit jeho utrpení a předejít tomu, aby se někdo chtěl řídit jeho příkladem… Vězni zůstanou na svém jistém a v jeskyni zase zavládne klid a spokojenost.
Jak z jeskyně ven? Nebo k sobě dovnitř?
Zdá se mi, že v poslední dobou spoustu svědectví vypadá jakoby odjinud, že se někdy cítím jako je uprchlík z Platónovy jeskyně a tak trochu tuším, jaký osud mne čeká…a že cirka polovina světa, rozhodně polovina Evropy, zcela jistě polovina mé země, Česka (a trošku větší polovina Slovenska), žije v radosti jistotu této omezené jeskyně. A věřím, že právě umění má tyto jistoty nabourávat, podrývat a ukazovat něco za, anebo lépe, rezonovat tím vevnitř a hledat pravdu tam.
Jak z jeskyně ven? Nebo k sobě dovnitř? Radikální umění? Např. preromantik William Blake hlásá, ať rozšíříme své smyslná a smyslové zkušenosti. Matematik George Berkeley nám již v roce 1706 říká, že to je jedno, že všichni realitu vidíme jinak. Skvělé řešení, které mne nutí k rychlému a náhlému závěru přinášíš můj oblíbený performer, aktivista a pedagog Guillermo Gómez-Peña (ano, musím o něm napsat celý článek). Radikální umění! Gómez-Peña radí učit se od svých mistrů. Chovat se k nim uctivě, a pak je rituálně zabít.
V poslední dialektické taneční návštěvě svého původní starého článku, který tímto tak trochu rituálně kuchám, vzpomínám poslední přednášku Marcela Duchampa, kterou přednesl ve francouzštině několik měsíců před smrtí. Tam si připsal anglickou poznámku, kterou nakonec ani nepřečetl: „The great artist of tomorrow will go underground.“Tím vlastně Duchamp končí za mne, ale ne pro mne. Umělec současnosti totiž v tom undergroundu už je, protože je mrtvý. A my jsem ho zabili. A můžeme si to sami. A ještě se z toho radujeme. Platóne? Umělec je tedy doslova in the ground.
Nevím jak vám co to čtete, ale alespoň mně se to tak jeví, nebo to alespoň tvrdím já, Barthesův skriptor. Vždyť tam a tehdy, kdy toto čtete, jsem pro vás naprosto nedůležitý, tedy zcela mrtvý. A jako mrtvola si můžu v klidu dovolit cokoli, třebas tancovat tu a tam, anebo glosovat mistra (kterého jsem také zabil, rituálně, na řádcích tohoto článku, „chci jen říkat to, co si myslím, a nepředstírat.“ A je to. Platóne!
Ilustracije Aleš Suk
2 Mekas, Jonas. Scrapbook of the Sixties:Wriotings 1954-2010. Spector Books, 2015.
3 Mekas, Jonas. „39 poznámek z tanci.“
4 Nietzsche, Friedrich. V originále „Gott ist tot! Gott bleibt tot! Und wir haben ihn getötet! Wie trösten wir uns, die Mörder aller Mörder? Das Heiligste und Mächtigste, was die Welt bisher besaß, es ist unter unseren Messern verblutet.“
5 Česky např. Barhtes, Roland. „Smrt autora.“ Aluze: časopis pro literaturu, filosofii a jiné. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006, roč. 10, č. 3.
6 Suk, Jan. Performing Immanence: Forced Entertainment. DeGryter, 2021.
—————————————————————————————————————————————————————————————————————————————–
Mr.sc. Jan Suk, dr. sc. je pedagog, istraživač i prevoditelj te brat Aleša Suka. Pročelnik je Odsjeka za engleski jezik i književnost na Pedagoškom fakultetu Sveučilišta u Hradec Králové i glavni urednik časopisa Journal of Anglophone Studies. Predavao je i objavljivao u inozemstvu (Sveučilište Stanford, King’s College, Roehampton, Leeds, Konstanz, Porto), akademski djelovao u Šri Lanki, Grenlandu, Nepalu, Cipru, Slovačkoj itd. na temu imerzivnog kazališta, žive umjetnosti, Gillesa Deleuzea i performansa, posebno u engleskom kontekstu. Autor je brojnih tekstova i stručnih prijevoda usmjerenih na književnost, kazalište, vizualne umjetnosti i kulturalne studije. Napisao je međunarodno etabliranu knjigu Performing Immanence: Forced Entertainment (2021) te preveo nekoliko knjiga, primjerice Martina Zeta, Performans pro sebe (2006.) i Martina Zetová Ptám se na posledy (2023.). Trenutno radi na prijevodu knjige Jonasa Mekasa Scrapbook of the Sixties na češki jezik, a u 2026. godini planira objaviti monografiju posvećenu suvremenom američkom eksperimentalnom kazalištu.
#100 dugih riječkih jezika #Aleš Suk #Henry Darger #Jan Suk #Milan Knížák
